Už od raného středověku vznikaly podél řek plavecké osady a plavecké hospody. Již kolem roku 1000 končily vory svou cestu v pražském Podskalí (Výtoni), nad Prahou u ústí Botiče. Z roku 1130 je první doložitelná zmínka o vybírání cla z plaveného dříví. První doložená zpráva o voroplavbě na Vltavě je privilegium Jana Lucemburského z roku 1316, které zpřesňovalo pravidla obchodu se dřevem. Karel IV. v polovině 14. století voroplavbu všemožně podporoval, nařízením z roku 1347 snížil a srovnal plavecká cla, nakázal stavbu mnoha jezů a stanovil minimální šířku propustí. Od poloviny 14. století, když i Praha byla usplavněna, pokračovaly vory dále do Německa. Voroplavba je zmíněna i ve smlouvě, jíž císař v roce 1584 prodal Rudolf II. části panství městu Kašperské Hory. V roce 1590 pak vydal Petr Vok první plavební řád pro voroplavbu.
Již počátkem novověku, v 16. století, docházelo ke sporům o právo na obchodování s dřevem. Karel IV. uděloval privilegia plavcům, šlechtici a rytíři se však na zemských sněmech dožadovali práva svobodné plavby. První zápis o svobodu plavby je znám z roku 1567. Koncem 18. století byla všeobecně zavedena svobodná voroplavba. Josef Schwarzenberg, stavitel dvou velkých plavebních kanálů, obdržel v roce 1801 privilegium na plavení dřeva do Prahy, které v roce 1861 i po prodloužení vypršelo a nebylo obnoveno. Místní plavba po Otavě pokračovala dál, zejména v období velké kůrovcové kalamity v 70. letech 19. století.
Na Vltavě se plavilo nejvýše od Chlumu u Volar. Vory do Prahy připlouvaly nejen z Vltavy, ale i z Berounky, Lužnice, Sázavy, Malše a Otavy. Otava byla v celé délce 113 km splavná od roku 1892. Vory se plavily vory od Čeňkovy pily nadRejštejnem. Na pily v Drážďansku se po Vltavě plavilo ještě ve 30. letech 20. století, cílem žichovických otavských plavců, nazývaných hamburáci, býval i Hamburk.
Protože horní toky řek jsou splavné jen za jarních povodní, byly pro voroplavbu stavěny i umělé plavební kanály. Schwarzenberský kanál v jihočeské části Šumavy byl postaven v letech 1789–1791, třináctikilometrový Vchynicko-tetovský plavební kanál obcházející Vydru v letech 1799–1801. V roce 1850 správa velkostatku Žichovice (pod hradem Rabí) přestavěla na umělý kanál staré rameno řeky.
Plavba trvala dny i týdny, například z Čeňkovy pily až na Vltavu v Praze trvala asi čtyři dny. Zpět chodili plavci pěšky, popřípadě na jízdních kolech, která si s sebou přivezli na vorech. Parta mohla během sezóny od zámrazu do zámrazu udělat až 50 rázů, tedy celých cyklů.
Největší rozmach voroplavby nastal po celé 19. století. Velkou konkurencí pro vory se od poloviny 19. století, tedy již v době největšího rozmachu voroplavby, postupně stávala železnice. Jako topivo bylo dřevo vytlačováno lacinějším uhlím. Rozsáhlá regulace vodních toků a výstavba přehrad, zejména Vltavské kaskády, éru voroplavby v Česku ukončila definitivně. Poslední vor proplouval rozestavěnou Orlickou přehradou 12. září 1960. Poslední plavba na Otavě se uskutečnila roku 1958.
Režisér Václav Wasermann natočil v roce 1952 komediální dokument Plavecký mariáš s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli. Film je poplatný době vzniku, ale je unikátním dokumentem Vltavy před stavbou přehrad. V letech 1966 a 1971 vyzkoušeli voroplavbu plavci Sypalové i další pomocníci z Vyššího Brodu a okolí. Z akce vznikly dva televizní filmy. Plavci došli k závěru, že navázat na starou plaveckou slávu není možné. V roce 2000 uspořádala podobnou akci s názvem VOR 2000 Společnost Praha – Evropské město kultury roku 2000, o.p.s. – 2. července 2000 připlul na Výtoň v pražském Podskalí vorový pramen věrně zhotovený podle technologie z přelomu 19. a 20. století.
(převzato z wikipedie)
