v původních barvách (pravděpodobně)

Virtuální model hotov!

Nejspíš ještě proběhne nějaká korekce po pondělní konzultaci s Ing. Palasem z NTM, ale jinak se dá model samotného parníku považovat za dokončený. Do čtvrtka připravím varianty zpřístupnění a snad i nějaké první vizualizace. Pro nedočkavce přidávám pár obrázků modelu! ;)

Existenciální povídka

Opuštěnou pražskou ulicí duněly zběsilým tempem ozvěny kroků. Pádící mladík se nerozhlížel. Snažil se nemyslet. Přes usilovnou snahu se na povrch prodíraly myšlenky na posledních pár hodin. Začal se rozpomínat.

              V sedm hodin večer čekal na slečnu Nadine jako vždy v parku před jejím domem na Masném trhu. Hned jak ji zahlédl ve dveřích, poznal, že se něco změnilo. Stála tam ve svých modrých šatech. Bohyně Afrodita. Její zářivý úsměv, kterým ho tak často a ráda obšťastňovala, byl však nahrazen strojeným výrazem, který lze tak často pozorovat u měšťanských paniček na Novém městě. Jeho vřelý pozdrav byl opětován vlažně, odmítla i chlapcovo rámě. Chvíli šli mlčky vedle sebe, pak už to nemohl vydržet.

„Co je s Vámi? Vy už mne snad nemilujete?“

V očích Nadine se při této otázce zalekla slza. Rozpačitě ji zamáčkla kapesníčkem a pak odpověděla svou roztomile špatnou češtinou: „ach! Pršála bych si aby to bylo tak jetnoduše.“

„Tak co se stalo? Rve mi srdce vidět Vás takhle. Kdo Vám ublížil?“

„Ršekla sem o nas papá. Še se mame rchadi a še si mně chceš vzit za šenu“

„Ach Nadine! Jak jste mohla? Slíbila jste mi přece, že počkáte, dokud si nenajdu slušnou práci a bydlení!“

„Uš sem to nemochla fitršet! Fšechny ty tajnosty! Sem pošestná difka s tobré rchodiny.“

„Co řekl Váš otec?“

„Še se s tebou nesmim stykat, še si haderlump a tfuj otes je chudy opiles. Jesli on te se mnou ufidi, pošle na tebe policii.“

„Já přece nejsem žádnej hadrlump! Co s tím budeme dělat? Musíme za naši lásku bojovat!“

Když to říkal, dala se Nadine do usedavého pláče. „Nemusime. Mam pofinosty k sfe rchodine a musim udelat so papá ršiká. Musim si fsit němeskecho clapse s bochate rchodiny. Uš se s tebou nesetkam. Uš mi nepiš!“

              Mladík se zastavil. Město kolem něj začínalo dostávat konkrétní obrysy, společně s jeho myšlenkami. Byl na Žitné ulici, kolem projel omnibus naložený nočními cestujícími pražany. Asi o 200 metrů dále z kopce vytušil řeku. Vydal se směrem ke svému pomalu tekoucímu cíly. V hlavě se mu pomalu ale jistě formovala představa klidu spojená s řekou. Věčného klidu.

„Jaký smysl má život ve světě, kde ten nejkrásnější cit padne za oběť nacionalismu a třídnímu boji?“

„Jaký smysl má život bez ní?“

Dorazil k mocnému řečišti Vltavy. Po jeho levé ruce se rozkládala spící Výtoň. Přímo před ním se tyčil majestátní Řetězový most. Při pohledu na vrcholek středního pilíře čnící přes 20 metrů nad hladinou řeky se jeho myšlenky daly do pohybu. Rozum potlačen citovým šokem někam na dno chlapcova vědomí nedostal šanci se k situaci vyjádřit a o 7 minut později už nešťastník stál na vrcholku pilíře. Udýchaný a vysílený z náročného ručkování po tlustém železném řetězu, ale beze strachu z toho co bude následovat.

„Ach Vltavo, Milenko má poslední! Přijmi mne do svého náručí a vrať mé duši klid!“

Skočil.

Řeka přijala nebohého mládence, přesně jak slíbila. Nebyl ještě mrtev, když pomalu klesal k bahnitému dnu koryta. Byl však očarován blízkou smrtí, jeho vědomí již částečně vystoupilo ze svého úkrytu a sledovalo situaci jakoby z povzdálí.

               Vydechl poslední vzduch ze svých plic a nadechl se. Voda, jenž se mu dostala do plic, však s sebou přinesla zvrat. Byla tak hnusná a tak smrtící, tak skutečná. Mladík náhle opět zatoužil po životě. Chtěl zase dýchat vzduch.  Musel se dostat na hladinu a musel to udělat rychle.

 Jenže kde je hladina? Od skoku a nárazu na vodní hladinu zůstal naprosto dezorientovaný a voda byla temná a kalná. Takže nakonec přece jen zahyne? Už není cesty zpátky?

Najednou se události daly do pohybu tak rychle a automaticky, že se z nich staly jen nejasné záblesky. Světlo, hladina, vzduch, vlnobití, barevný dřevěný kruh, záchrana.

Když mladík přišel k sobě, uviděl muže cizokrajného vzezření. Tento muž krátkých černých vlasů a výrazných kotlet stejné barvy si ho prohlížel dobráckým pohledem.

„Co tě to napadlo, chlapče? Vždyť přece není vůbec vhodná doba na koupání.“

Tázaný se rozpačitě rozhlédl kolem sebe. Seděl na polstrované lavici, přes ramena měl přehozenou vlněnou deku. Nacházel se v podivné místnosti s malými obdélníkovými okny, celé obložené dřevěnými plaňkami. Na malém stolku opodál hořela petrolejka. Svět kolem něj se ještě stále houpal.

              „Kde to jsem?“

              „Na parníku Bohemia. Jediném českém parníku.“ Odpověděl pán a podal mu šálek horkého čaje, který pravděpodobně čekal na jeho procitnutí na stolku vedle petrolejky. Mladík vděčně přijal. Houpání se tím vysvětlilo víc než dobře. Chlapec byl zasažen úžasem. Už o tomto českém zázraku moderní techniky slyšel, ale nikdy ho neviděl na vlastní oči.

              „Pověz mi, chlapče,“ pokračoval pán „proč jsi to chtěl udělat?“

              „Ztratil jsem smysl žití.“

              „Nějakou mladou ženu, nepochybně.“ pravil pán se vševědoucím úsměvem, ve kterém však bylo možno zachytit i špetku pohrdání poblázněným mládím.

              Mladík rezignovaně přikývnul, krvácející rána byla znovu otevřena, ale okamžitě upozaděna podivuhodnými okolnostmi jeho záchrany.

              „Víš co? Zkusím ti pomoci. Ukážu ti smysl mého života.“ Pravil pán a v očích mu zajiskřilo.

Pán prováděl užaslého mladého muže postupně všemi kajutami a salonky, poté ho vzal na palubu a ukázal mu příď s dřevěnou soškou českého lva, stožár s barevnými vlajkami, boční kolesa, sklápěcí komín, kormidlo i zadní vaz. Jako zasvěcený průvodce prokládal svou prohlídku různými technickými popisy a parametry, které chlapec hltal plnými doušky, párkrát se dokonce osmělil a na něco se zeptal. Pán se zdál být nadmíru potěšen zájmem zvědavého trosečníka a tak když se prohlídka zdála být u konce, pravil.

              „Vidím, že jsem v tobě nespletl. Jsi chytrý a zvídavý chlapec. Vezmu tě proto někam, kam žádný jiný pasažér nesmí.“

              Po uzoučkých a strmých schůdkách mezi kolesy sestoupily do strojovny, kde byli uvítáni topičem a strojníkem.

 „Dobrej večír, kapitáne! To je tan náš černej pasažér?“

              Mladík uctivě pozdravil, jeho pozornost však byla okamžitě upoutána přenádhernou scenérií. Na ose trubek svedených z obrovského železného kotle kývaly se proti sobě dva válce o poloměru a výšce chlapcovi ruky. Písty, které z nich na střídačku vyskakovaly, roztáčely klikovou hřídel v úrovni paluby. Celý orchestr byl doplněn množstvím ventilů, páček, ozubených kol a dalších zařízení, kterým se říká vývěva, kondenzátor a tak podobně, jak se divák dozvěděl od pana kapitána.

              Prohlídka byla u konce a chlapec byl plný dojmů. Přece jen má smysl život na tomto světě, když člověk umí stvořit něco tak krásného a užitečného. Osamělý mladík najednou zatoužil být toho součástí, dávat věci do pohybu a vytvářet nový krásnější svět. Tok jeho myšlenek byl přerušen prostou otázkou:

„A jak se vlastně jmenujete, mladý pane?“

Mladý pán odhodil deku ze svých ramen, hrdě napřímil svou postavu a pravil:

 „Jmenuji se Jarda a budu vynálezcem!“